Nejlepší koníci

Samozřejmě nemůžete vykreslovat všechny svaly, které na obrázku vidíte - takový kůň by vypadal jako kulturista. Ve skutečnosti vynikají jenom některé svaly.

Jste-li zvyklí poměřovat, podívejte se ještě na jeden obrázek, kde jsou schematicky znázorněny poměry jednotlivých částí těla. Nesmíte to pochopitelně mít za bernou minci, všichni koně nemají ideální míry :)

Koně mohutnějších plemen mají víc svalové hmoty, takže vypadají podsaditější a těžší; naopak koně dostihoví, kteří jsou šlechtěni, aby mohli vyvinou co největší rychlost, jsou vysocí, mají "ostřejší" rysy a břicho "vykasané" podobně jako třeba dogy:

Jednotliví koně se liší i dalšími znaky, nejmarkantnější jsou tvar hlavy, tvar a posazení krku, tvar zad a břicha, tvar zádě a nasazení ocasu.
"Obyčejný" kůň má horní linii hlavy téměř rovnou, jen mírně zaoblenou, celá hlava má tvar klínovitě se zužující. Arabští koně mají naopak linii nosu prohnutou dolů. Někteří koně mají tzv. klabonosý profil - horní linie hlavy je rovná a plynule přechází v oblou linii nosu. Kladrubští koně, světoznámé kočárové plemeno, má tuto oblou linii velice výraznou - je to jejich poznávací znak, podobně jako tvar hlavy u arabských koní. Tvar hlavy musíte přizpůsobit celkové konstituci koně - těžký kůň s širokými plecemi a mohutným krkem nemůže mít křehkou, štíhlou hlavinku.

Jak hlavu nakreslit? Prohlédněte si ještě jednou obrázek svalstva koně nahoře a všimněte si tvaru - základní konstrukce se dá nakreslit jako dvě kružnice, spojené dvěma liniemi. Pod kůží se musí zřetelně rýsovat mohutné žvýkací svaly, nezapomeňte ani na nějakou tu cévku, kůže na hlavě koně je velmi jemná. Kolem nozder má kůň citlivé hmatové chlupy; jsou tak tenké, že je můžete klidně vynechat, nekreslíte-li hlavu nebo dokonce jen nos v detailu.
Nasazení hlavy na krk také bývá různé - někteří koně mají krk krátký a masitý, jiní štíhlý a dlouhý, někteří ho mají ohnutý do ladného oblouku a jeho počáteční linie je prodloužením linie hlavy, jindy je naopak hlava posazena na krk v ostrém úhlu a spodní hrana krku je prohnuta dolů. Při pohybu nese kůň hlavu obvykle mírně skloněnou, unavený kůň má krk i hlavu natažené dolů. Bujní vzpínající se oři se kreslí s hlavou přitisknutou ke krku nebo naopak drženou nahoře a krkem prohnutým vzad.
Co se týče nasazení krku na plece, to je pro mnoho začátečníků choulostivé místo - zvláště mají-li nakreslit třeba pasoucího se koně. Než se tedy do toho pustíte, prohlédněte si ještě jednou obrázek koňské kostry a svalstva - vidíte, jak je prohnutá páteř? V místě, kde krk přechází ve hřbet, je malý hrbolek, kterému se říká kohoutek, na ten nezapomeňte. Je-li kůň osedlaný, sedlo zčásti kohoutek překrývá. Od kohoutku se také měří výška koně, ale to už mířím někam úplně jinam.
Břicho, hřbet a záď přizpůsobte opět typu koně, kterého kreslíte; čím těžší kůň, tím zaoblenější bude mít tvary a naopak. Hřbet je mírně prohnutý, u těžších koní kratší, plnokrevníci ho naopak mívají dlouhý a často spíš rovný, než prohnutý. Ocas je opět na zádi posazený buď vysoko, nebo nízko, přičemž první varianta opět obvykle přísluší koním štíhlejším a hranatějším. Namalovat tímto způsobem dlouhý, vlnitý ocas pohádkového oře, vypadalo by to divně. Ocas dole končí "do ztracena," tj. pomalu se zužuje do špičky, může ale také být rovně zastřižený nebo kupírovaný - ocasy se koním hojně kupírovaly v 18. a 19. století a kupírovaný ocas byl velmi kraťoučký (při kupírování se totiž nezastřihly pouze na krátko žíně, ale useklo se několik posledních článků páteře, podobně, jako se to dodnes dělá u některých psích plemen).

Když už jsme u té srsti - ocas i hřívu dělejte ve stejném stylu, tj. zvlněný ocas až na zem vyžaduje také dlouhou, hustou hřívu a naopak. Hřívu kůň nemusí mít jenom klasickým stylem učísnutou "na pěšinku", většinou se češe na jednu stranu, stříhá se "na ježka" nebo různě zaplétá do copánků. Hříva končí kousek nad kohoutkem. Kštice na hlavě může být libovolně dlouhá, je-li hodně dlouhá, nemůže ležet rovně uprostřed hlavy; bude nejspíš spadat na jednu nebo na obě strany. Těžcí koně s hustou hřívou a ocasem budou také nejspíš mít rousy nad kopyty a tzv. licousy, více či méně patrné chlupy na bradě. Koně, kteří žijí po celý rok venku a koně méně šlechtěných plemen mívají hustší srst s chumáči dlouhých chlupů v zimě, na jaře přelínávají na letní srst.

Nohy, to je další věc, která se špatně trefuje. Nesmí být příliš dlouhé, ani příliš krátké, musí se ohýbat tím správným směrem a musí působit příslušně těžkopádně nebo naopak lehce.
Délka přední nohy průměrného koně od loketního kloubu (pozor - to, čemu se u koně říká "přední koleno", je ve skutečnosti ekvivalent zápěstí, loketní kloub je tam, kde se noha spojuje s břichem, rameno je hned pod krkem, kde končí lopatka) ke kopytu je přibližně stejná, jako délka horní linie krku od uší ke kohoutku. Zadní noha pak musí být délce přední přizpůsobena. S klouby je to na ní obdobně, to, co by se dalo nazvat "zadním kolenem", neboli správně hlezno, je vlastně kotník; stačí, když se podíváte, kde má kůň pánev a kyčelní klouby a spočítáte si to.
Na příkladu si všimněte, jak koňské nohy vypadají, jak přecházejí v kopyto a jak jsou "přimontovány" k tělu; pozor na linii zadní nohy, která často dělá potíže. Když kůň stojí, v 99% případů má jednu zadní nohu mírně zakročenou a druhou předkročenou, obě postavené v určitých víceméně univerzálních úhlech a nikdy to nevypadá jako šunka na klacíčku. Řiďte se tvarem a délkou kostí a svalů a nezapomínejte, že kůň je ladné zvíře a musí tak vypadat!

Kopyta jsou zbarvena podle barvy koně, světlí koně mají kopyta světlehnědá, tmaví velmi tmavě hnědá až černá. Kopyta se také sama od sebe příliš nelesknou. Černé barvy a lesku se odjakživa dosahovalo natíráním kopyt černou vazelínou; hezky to vypadalo a zároveň to kopyto udržovalo. Kreslíte-li nohu v detailu, nezapomeňte na podkovy a hřeby, které bývají dobře vidět. Tak, základy bychom měli probrané, můžeme si povědět některá specifika.